Symfonie Pán Prstenů

 

Neuvěřitelné, dokonalé a fascinující! To jsou slova, která mě napadají vždy, když si vzpomenu na ten okouzlující večer 28.Května roku 2009. Osobně poslouchám takové ty tvrdší styly jako je Rock a Punk/Rock, ale Symfonie Pána Prstenů je něco úžasného a jedinečného. Večer probíhající v Kongresovým centru Praha začal, když jsme tam přišli a nedočkavě jsme čekali až nás uvaděči pustí do hlediště. Já jsem na tento večer čekal asi měsíc a tak mi to pětiminutové zpoždění nemohlo zkazit mé nadšení. Konečně nás vpustili do hlediště a já už hořel nedočkavostí. Během chvíle začali přicházet účinkující. Po dlouhém očekávání zhasla světla a nastalo ticho. Když použiji větu z filmu: ,,Ticho před bouří‘‘. Najednou se orchestr rozehrál a já už se ponořoval do té lahodné melodie. Celá symfonie byla rozdělena do dvou částí a v každá tato část obsahovala dvě tzv. věty. Každá věta se skládala ze tří dílů filmu. Při první části, minutu po minutě, skladbu po skladbě, jsme s kamarádem prohlásili s naprostým úžasem: ,,Ty vole!‘‘. Ze začátku jsem tvrdil, že se budu u té hudby pohledem nudit, protože je to pouze hudba na poslouchání a myslel jsem, že nebude moc na koukání. Ba naopak, nejenom, že celá symfonie byla doprovázena tématickými kresbami na velkém projekčním plátně, ale když orchestr začal hrát nevěděl jsem kam se koukat dříve, jestli na plátno, nebo sledovat ,,mistry‘‘ jak ladně zacházejí s hudebními nástroji. Já jakožto velký fanda Pána Prstenů, jak filmu, tak soundtracku, jsem si během té symfonie přehrával v hlavě děj a hledal rozdíly mezi původními skladbami a mezi skladbami doprovázenými českým orchestrem a sborem. Schválně jsem rozeznával rozdíly v tóninách, tempu a podobně. Upřímně, kdyby mi někdo řekl, že to je původní hudba z filmu, nikdy bych mu to nevyvracel. Ta podobnost byla neskutečná, orchestr zahrál přesně a sladěně původní hudbu a sbor, skládající se z dětí, žen a mužů, tomu dodal ještě ,,třešinku‘‘ navrch. Po první části byla přestávka a já, kamarád a v doprovodu moje máma jsme začali nadšeně mluvit o jednotlivých skladbách. Samozřejmě mě přestávka nebavila a už jsem se těšil na druhou část, která se skládala ze skladeb z druhého a třetího dílu filmu. Začala druhá část a já byl ještě napjatější než předtím. Obdivuhodný výkon malého chlapce, který předvedl své sóla v první části nahradila mladá žena Ann De Renais s úchvatným hlasem. Kam se na ní hrabe Enya nebo Annie Lenox, původní zpěvačky. Zajímavé melodie mimo jiné typické hudební nástroje doplnili například kovy a řetězy, které tak nahrazovali zvuky z filmu. Při poslední písni ,,Into the West‘‘ mi začalo pomalu docházet, že během posledních zbývajících dvou minutách je konec. A. De Renais dozpívala a orchestr dohrál, začal obrovský aplaus, lidé začali vstávat za židlí a tleskali a tleskali. Po pěti minutách jsem pocítil v rukou bolest a oteklost, ale když sem opět shlédl k dolů a viděl ty umělce, začal jsem tleskat ještě více. Konečně bylo dotleskáno a lidé se začali odebírat k odchodu. To byl konec té nejkrásnější melodie jako jsem kdy na živo slyšel. Jestliže někdo tvrdí, že neexistuje kouzelná hůlka, pak se mílí. Jedna určitě existuje a to je právě ta, kterou vedl dirigent Markus Huberov celý sbor a orchestr. Symfonie trvala přes dvě a půl hodiny takže to bylo poměrně dlouhé, ale kdyby to mělo trvat dvakrát tolik, ani by mě nenapadlo odejít. Byl to neuvěřitelný zážitek, už teď se těším až bude co nejdříve další koncert, v souvislosti s Pražským jarem. Asi by  se těžko dalo očekávat, že tato symfonie by mohla být lepší, protože jak orchestr, tak sbor, tak sólový zpěváci ze sebe vydal určitě to nejlepší. Jak říkám, nejradši bych si to ihned zopakoval.

 

 

Jan Mareš, 29.5.2009, Praha